Očekávání

Důležitým aspektem kontemplace jsou vlastní úmysly a očekávání, s nimiž ke kontemplaci přistupujeme. J. Kopp popisuje vývoj své cesty zenové kontemplace a dochází k bodu, kdy se motivy a očekávání rozplynuly a jednoduše seděl, protože seděl. To, co je, je a nepotřebuje žádný důvod nebo ospravedlnění. Při meditaci s koanem se meditující celou svou bytostí a se vší vážností o něco snaží, přičemž jakýkoliv úmysl a snažení je překážkou. Jde tedy o jakési chtění a nechtění zároveň, „se vší silou zcela bez záměru“.

Tato pasivita souvisí se slovy "nechat" a "milost". Východní formy meditace či jejich zrychleně poevropštělé verze budí v křesťanských kruzích podezření, že meditující sám svými silami dochází do určitého „stavu bytí“, takzvaně na sobě pracuje. Může jít částečně o míchání termínů já a Já, ale problém může spočívat také v očekávání a motivaci meditujícího. J. Kopp píše o cestě k našemu opravdovému Já, ke Kristu v nás, ve smyslu nechat se vtáhnout. O tomto dění píše jako o milosti a daru. Zdůrazňuje mariánské: „Ať se mi stane“  (L 1, 38). Cesta zenové kontemplace je tedy pro křesťana cestou výhradního spoléhání se na milost Boží.

V zenové tradici se mluví o tzv. Velké smrti. J. Kopp často opakuje výzvu svého zenového mistra K. Yamady: „Musíš na sebe zapomenout!“ nebo také: „Musíš zemřít!“ Veškeré chtění ustává. Přitom je třeba chápat tyto negativní výpovědi v nejpozitivnějším slova smyslu, tedy jako nevýslovnou radost.