Forma zenové meditace
Samotný fakt, že křesťan může jít cestou zenové kontemplace, objasňuje J. Kopp, tím, že zen není náboženstvím, ale je „realizací religiózního, které je ve všech náboženstvích přítomné, spatřované a prožívané“ . Na jiném místě uvádí J. Kopp, že zen vede ke zkušenostní kvalitě, kterou Rudolf Otto nazývá „numinózní kvalitou“. Zen jako takový tedy může být přenesen ze své buddhistické tradice do tradice křesťanské, případně i jiné. Zen a křesťanství jsou tedy dvě různé roviny, které se nevylučují.
Zenová kontemplace zahrnuje převážně meditaci v sedě (zazen), případně přerušenou meditací v chůzi (kinhin). V širším slova smyslu ale zahrnuje nastavení člověka v každé činnosti. Velký důraz je kladen na vnější i vnitřní nastavení. Podle H. Enomiya-Lassalleho lze popsat zenovou meditaci slovy: „narovnat se ve svém těle a nechat se ve svých myšlenkách“.
Meditace v sedě může mít několik forem. Poloha těla má umožnit uvolnění těla, kontakt se zemí, narovnanou páteř a volné dýchání. Objektivně nejlepší je poloha v plném lotosovém sedu. Tato poloha je však pro většinu Evropanů nereálná či velmi nepohodlná. J. Kopp mluví o subjektivně nejlepší formě sedu. Tou může být poloviční nebo čtvrteční lotosový sed, nebo tzv. borumézský sed, či sed na klekačce nebo sed na židli. Držení těla je věnována velká pozornost. Celé tělo má funkci orgánu vnímání. Obzvlášť důležitým bodem je bod břicha (hara).
Při zenové meditaci se meditující nechává ve svých myšlenkách, tedy směřuje k nemyšlení. Přicházející myšlenky se nechávají odejít, aby se tak člověk otevřel tomu, co skutečně je, své opravdové skutečnosti, Kristu v nás. V zenové tradici se doporučuje několik praktických způsobů meditace. První možností je počítání dechu. „Dech je tím nejduchovnějším našeho těla a tím nejtělesnějším naší duše,“ říká o. J. Kopp. Počítají se nádechy a výdechy neustále od jedné do desíti. Dech se neovlivňuje, proudí volně. Obdobná je možnost meditace, kdy se dech nepočítá, jen vnímá. Další možností je meditace jen tak, bez nějakého konkrétního objektu vnímání (slovo objekt je zavádějící, při prohlubující se meditaci se postupně stírá rozdíl mezi objektem a subjektem). Meditující se nechává dechem vést. Nejdříve jej sleduje, později se vše s dechem sjednocuje.
Další možností formy vnitřního nastavení při meditaci je meditace s tzv. koanem. Slovo koan znamená původně soudní případ. V zenové tradici představuje většinou krátký rozhovor mezi žákem a zenovým mistrem, který ukazuje na poslední pravdu. Koanům nelze porozumět pomocí logického myšlení, protože v sobě vždy obsahují nelogický protimluv. Porozumění je možné pouze v duchu, který odpovídá duchu, v němž byla mistrova výpověď řečena. Meditující se musí celou svou bytostí sjednotit se svým koanem a zároveň se musí vzdát veškeré snahy dosáhnout řešení koanu. Tento druh paradoxu je patrný v zenové cestě velmi silně. Celkem existuje v různých sbírkách asi 1700 koanů. V Japonské tradici se používá přibližně 500 koanů, protože se koany v různých sbírkách často v různých modifikacích opakují. Tyto tzv. metodické koany umožňují zenovému mistru v rozvoru s žákem rozeznat, jestli žák dospěl k zenové zkušenosti, takzvaně „vyřešil koan“.
Pro křesťanské myšlení je toto pojetí blízké, píše J. Kopp, protože Bible je „sbírka koanů“. Tento druh meditace je jednou z možných cest, která může vést k průlomu k vědomí, z něhož Písmo svaté vzniklo a k němuž chce přivádět. Jde o druh poznání, při němž poznávající „nezůstává naživu“, ale umírá „velkou smrtí“, jak to vyžaduje cesta koanu i Písmo svaté (srov. Ex 33,20). Význam koanu můžeme přiblížit také pomocí verše: „nikdo nemůže říci Ježíš je Pán, leč v Duchu svatém (1K 12,3). J. Kopp dále rozeznává tzv. „přirozené koany“, které přináší život, jako je smrt, utrpení, nespravedlnost, neúspěch. Tyto koany daly vzniknout koanům metodickým. Při meditaci s koanem musí meditující zapomenout na sebe a nejen meditovat s koanem či s ním nějak zacházet, ale koanem se stát.
Při déle trvajících meditacích se meditace v sedě, která trvá přibližně 25 minut, střídá s pětiminutovou meditací v chůzi (kinhin). Jde o pomalou soustředěnou chůzi ve stejném vnitřním nastavení jako při meditaci v sedě.
V každodenním rytmu se doporučuje meditovat přibližně 25 minut denně, přičemž nejdůležitější je každodenní věrnost meditaci. Vedle soukromé meditace je důležitá i meditace ve větších skupinách. J. Kopp založil v roce 1972 program „Život ze středu“ (Leben aus der Mitte), program zenové kontemplace v essenské diecézi. Součástí tohoto programu jsou společné večerní meditace konané buď přímo v essenském biskupském exercičním domě, nebo v rámci přidružených skupin působících v Německu a Itálii. Další možností jsou úvodní kurzy a dvoudenní meditační pobyty. Intenzívní týdenní meditační pobyt se nazývá sešin, v křesťanské terminologii bychom jej označili jako duchovní cvičení či exercicie. Jde o týden v tichu. Každodenní program zahrnuje bloky meditací v sedě (přerušovaných meditací v chůzi), dále motivační řeč vedoucího kurzu a slavení mše svaté. Několikrát během tohoto týdne je možnost soukromého rozhovoru s vedoucím kurzu. Těchto meditačních pobytů se z větší části účastní křesťané různých denominací, v menší části i buddhisté či lidé hledající svou duchovní cestu.
Zenová cesta se má ale týkat veškerého prožívání, nejen samotné meditace. J. Kopp hovoří o tzv. „sešinu bez konce“. Jde o životní nastavení, prožívání každého okamžiku, i toho nejvšednějšího, v plné přítomnosti, přičemž přítomnost je vnímána jako „jiné jméno Krista“. Pro křesťana je to způsob, jak naplňovat výzvu sv. apoštola Pavla (1 Sol 5,17): „Modlete se bez přestání“.