Čerpání z buddhistické tradice

Zen sám o sobě není náboženstvím, ale že je to cesta, která ačkoliv vznikla v buddhistické kultuře, může být přenesena do jiných náboženských tradic, v tomto případě do křesťanské. J. Kopp píše, že pokud nevidíme velké pravdy různých náboženství jako náhodné a na sobě nezávislé, pak je třeba přijmout koncepci, že velké pravdy se mohou manifestovat jen v duchu pravdy.

J. Kopp říká, že křesťané se mohou nechat učit i Buddhou -  na jednom místě cituje významného teologa 20. století, Romana Guardiniho: „Možná bude Buddha tím posledním, koho má křesťanství objasnit. Nikdo ještě nemluvil o tom, co Buddha znamená v křesťanském kontextu. Možná neměl Kristus předchůdce jen ze Starého zákona, Jana Křtitele, posledního proroka, ale také jednoho ze srdce antické kultury, Sókrata, a dalšího, který vyslovil poslední slovo o poznání a sebezapírání ve východní religiozitě, Buddhu.“ Pokud bychom tento postoj přijali, bylo by pak přijatelné hledat semena pravdy i v buddhistické kultuře, podobně jako nalézáme např. semena pravdy o osobě slova u antických filosofů a semena pravdy o všech třech Božských osobách u starozákonních spisů.

Zajímavý je i postoj buddhistického zenového mistra K. Yamady. Byl natolik osvícený, že ponechal své křesťanské žáky v křesťanské tradici a podporoval je v úmyslu, stát se lepšími křesťany. Podrobněji je tento postoj popsán J. Koppem, když opakuje výzvu K. Yamady k tomu, aby realizoval, že Ježíš Kristus je v něm. Dále cituje J. Kopp dopis svého zenového mistra, z něhož je patrné Yamadovo výjimečné chápání křesťanství.  K. Yamada říká o Ježíši, že musel znát zcela jasně svět „prázdna“, o němž je v zenu řeč. Podobně museli o tomto světě vědět i jeho učedníci. K. Yamada vyslovuje své přání, aby křesťanství i buddhismus našly cestu k čisté a živé zkušenosti, která stála u jejich počátků a aby věnovali více pozornosti této cestě zkušenosti než cestě intelektuálního teoretizování. Pravděpodobně ne všichni buddhisté by měli tak otevřený postoj vůči křesťanství.